Red Origin;
in cooperation with Jakub Tajovský
FAVU Gallery
Brno, Czech Republic
curator: Josef Mrva
2022
Je zvláštní, že zrovna metro – potažmo hromadná doprava celkově se může stát objektem utopického uvažování. „Socka“, tedy místo, kde se sedí, kouká do telefonu a jakýkoliv mezilidský kontakt s anonymními cestujícími je nežádoucí je spíše terčem kritiky a zpodobnění nešvarů naší civilizace. Cestující jsou otupení a spěchající. Úkolem umění, které působí v tomto prostředí by mělo být tyto lidi probudit. Z jejich letargie a přinést do sterilních koridorů závan lidské kreativity a radosti. Vzpomeňme si na intervenci Jakuba Nepraše nazvanou Plavci v metru z roku 2003, která spočívala v hacknutí kontrolních obrazovek pro řidiče ve stanicích metra. Cestující tak mohli na videích vidět sportovní plavce, kteří plavali v kolejišti místo projíždějících vlaků. Anebo na klip emo hardcorové kapely Esazlesa k písni Průměrný děti historie, kde sledujeme dívku procházející vestibulem metra jak propadá záchvatu a ignoraci okolních cestujících. I dnešní street art se často staví do této podoby: přinést kreativitu a barvu do šedého, unifikovaného prostředí. Tento způsob zásahu buduje jakési falešné dilema či slaměného panáka, kterého chce narušit expresivní akcí, jež anonymní masu lidí bez názoru, emocí a života konečně „probudí“. Je snad jasné, že kromě toho, že je tento pohled kýčovitý, zjednodušený a vlastně i dehumanizující, tak byl kooptován snad všemi od reklamních kampaní až po politické extrémisty a konspirátory.
Pokud se tedy současné umění má zabývat metrem či veřejným prostorem celkově, musí jít hlouběji anebo jinudy. Jednou z cest je každodennost dojíždění metrem demytizovat, anebo naopak
obalit svojí vlastní fikcí. Přeci jenom, jezdit kovovým vlakem desítky metrů pod zemí v obřích tunelech, které se vinou přes celé město a mají kapacitu přepravit miliony obyvatel ročně je vlastně
strašně hustý. Adam Tománek s Jakubem Tajovským se pouštějí do historickoutopického projektu a hledají paralely mezi metrem a vesmírným závodem, který se odehrával v době studené války.
Kromě očividných konexí (reliéf kosmonautů na stanici Anděl) je metro, jakožto obtížný technologický projekt součástí orientace tehdejšího režimu na těžký průmysl a pokrok, který měl být skrz
něj dosažen. Mnoho reliéfů z té doby nese obrazy vědců, jak krotí atomové jádro a raket, jež letí vzhůru do vesmíru. Pevná skála pod městem je pro sovětského inženýra stejným problémem ke
zdolání jako efektivita sklizně obilí či vyslání živého tvora na oběžnou dráhu Země. Tento utopický ton (i když často jen v rétoricko-propagandistické rovině) však pádem železné opony a koncem
dějin zmizel. A jak podotýká Mark Fisher, budoucnost dneška je zrušená a nedokážeme si ji efektivně představit, aniž bychom se vraceli k modelům z minulosti. To, co zbylo jsou jen obavy z hořící
planety anebo představy výstředních miliardářů. Jinými slovy, dívat se do budoucnosti je dnes možné skrze zastaralé formy. Pro náš postsovětský prostor to znamená zrevidování těchto ztracených
snů, aniž by s nimi člověk přitakával zločinnosti a tuposti tehdejšího režimu.
Setkávat se s vesmírem znamená setkávat se s dimenzí jiného. Je to setkat se s jinými měřítky než s tou lidskou, která se měří v metrech a kilogramech. Radikální odlišnost a cizost se však často nachází blíž, než by člověk čekal či chtěl – ve špinavých koutech, škvírách, kalužích. Je jako chaos, jemuž se bráníme a který se s působením času vkrádá do našeho okolí. Krápníky na veřejných budovách, nánosy sedimentu na zdech, zelené řasy rostoucí v kalužích… Jakub Tajovský se na výstavě věnuje tomuto organickému bujení a na jeho videích ze série expo.dist vidíme reflexi této jinakosti, hraničící s abstrakcí. Vzpomíná na nedávné experimenty, které vědci na stanici ISS prováděli s hlenkou ve stavu beztíže. Hlenka je jednobuněčný organismus, jež je nadán inteligencí a dokáže řešit relativně složité problémy, například najít cestu k potravě skrz bludiště. Zkouší si tak představit situaci, kdy organismus, který mění tvar v závislosti na svém (dvojdimenzionálním) povrchu se najednou ocitne v prostoru, kde takováto orientace není možná. Jakou formu dokáže tento podivný tvor zaujmout, zatímco se vznáší ve stavu beztíže?
Druhý důvod, proč je dobré tematizovat metro či veřejnou dopravu obecně je jak jinak, než ekologický a vlastně souvisí s docházejícími komunálními volbami. Podle toho, co vidím v Praze na billboardech, tak jsou motoristé v menšině, která je šikanována cyklisty, ekofašisty, a piráty. Evropská města se ale odklánějí od individualizované automobilové dopravy právě směrem k důrazu na efektivní hromadnou dopravu a k budování zón bez aut, ke všeobecné spokojenosti. Hromadná doprava a její anonymita je tedy něco, na co bychom si měli jako společnost zvyknout a přijmout to. Je to demokratické místo, kde se setkávají či míjejí lidé všech společenských tříd. Dostáváme se do kontaktu s lidskou nouzí v podobě lidí bez domova, kteří se pokouší usnout ve vytápěných tramvajích. Můžeme během dojíždění vesele vypnout – ať už u koukání do telefon nebo do blba a mít nárok u toho nebýt otravován. A při cestě tunelem se můžeme dívat ven do černé změti drátů a podpěr a snít o tom, jaké by to bylo, kdyby metro dojelo tam, kam se dosud nikdo nevydal.
Kosmonautů (Cosmonauts); cooperation with Jan Škrob;
video 6:30; voice; digital performance; 2021
