Pokud se tedy současné umění má zabývat metrem či veřejným prostorem celkově, musí jít hlouběji anebo jinudy. Jednou z cest je každodennost dojíždění metrem demytizovat, anebo naopak
obalit svojí vlastní fikcí. Přeci jenom, jezdit kovovým vlakem desítky metrů pod zemí v obřích tunelech, které se vinou přes celé město a mají kapacitu přepravit miliony obyvatel ročně je vlastně
strašně hustý. Adam Tománek s Jakubem Tajovským se pouštějí do historickoutopického projektu a hledají paralely mezi metrem a vesmírným závodem, který se odehrával v době studené války.
Kromě očividných konexí (reliéf kosmonautů na stanici Anděl) je metro, jakožto obtížný technologický projekt součástí orientace tehdejšího režimu na těžký průmysl a pokrok, který měl být skrz
něj dosažen. Mnoho reliéfů z té doby nese obrazy vědců, jak krotí atomové jádro a raket, jež letí vzhůru do vesmíru. Pevná skála pod městem je pro sovětského inženýra stejným problémem ke
zdolání jako efektivita sklizně obilí či vyslání živého tvora na oběžnou dráhu Země. Tento utopický ton (i když často jen v rétoricko-propagandistické rovině) však pádem železné opony a koncem
dějin zmizel. A jak podotýká Mark Fisher, budoucnost dneška je zrušená a nedokážeme si ji efektivně představit, aniž bychom se vraceli k modelům z minulosti. To, co zbylo jsou jen obavy z hořící
planety anebo představy výstředních miliardářů. Jinými slovy, dívat se do budoucnosti je dnes možné skrze zastaralé formy. Pro náš postsovětský prostor to znamená zrevidování těchto ztracených
snů, aniž by s nimi člověk přitakával zločinnosti a tuposti tehdejšího režimu.